Cesta malého vozíku Aero Pony, zatěžkaného třemi osobami, na Sněžku, popisuje pan Ing. Josef Voříšek starší. Auto, které bylo zkonstruováno v době německé okupace, bylo podrobeno těžké zkoušce krkonošských cest a cestiček. I přes svůj nezanedbatelný úspěch se však sériové výroby nedočkal. Centrální plánování továrny, znárodněněné na základě jednoho z Benešových dekretů již v roce 1945, jej nemilosrdně shodilo ze stolu. Tak snad jen pár vzpomínek z pera jednoho z pamětníků památné cesty. Děkuji panu Josefu Voříškovu III za tyto informace. Přestože víme, že na vrchol Sněžky postupně vyjelo několik vozů různých značek, musíme ocenit, že to nebyly žádné dnešní SUV a v případě Ponyho se jednalo dokonce o prototyp.
Aerovka a její posádka je popisována učitelkou, doprovázenou skupinou žaček na školním výletě (neupraveno).
Cesta je čím dál tím horší. Drobný déšť neustává. Vycházíme z lesa. V dáli, co zrak dohlédne, stříbrná stužka vodopádu. Něco se tam bělá. Ženská zvědavost působí kouzlem. Únava ta tam. Děvčata šplhají bez oddechu, takže teprve nyní se dostáváme do správného tempa. Ano je to vozík. Nemohou dál. I sem je to výkon. Jak se ale dostanou zpět. Přistihuji mysl, že se zabývá více povídkou než strojem. Auto stojí opuštěno na plošince u vodopádu. Nezastavujeme se. Ženeme se vzhůru, chtíce poznat jezdce. Nemáme štěstí. Proti zachmuřenému nebi vidíme, jak se oba vracejí k vozu živě gestikulujíce, ukazujíce do údolí. Jsou dva, stejně velcí, mají stejné, nepromokavé kabáty podivné zelené barvy. Děvčata povykují. Opět jsou vidět bílé zuby a onen větší z nich, co byl u volantu, obě ruce nahoře něco volá. Není rozumět, je vítr. Druhý si nás nevšímá, hledí si svého Rolleiflexu. Tam co jsme šly, by se skutečně nedalo jet, cesta nedávno zmizela. Pak jsme zahlédly jak vozík couvá kudy přijel a mizí v lese. Nepovedlo se. Je mi těch mládenců líto, ač nevyhlížejí sklesle. Vrchol Sněžky je zahalen mrakem. Další výstup nemá smysl. Děvčata chtí vidět Luční boudu, která je prý přepychová.
Nechci jim kazit radost, takže za hodinu sedíme v prostorné jídelně. Znáš školní výlety. Bylo hlučno a veselo. Třicet děvčat něco vydá. Oba tábory se navzájem nešetří. Problém posádky a vozu zůstal otevřen. Seděla jsem stranou a studovala mapu. V pulsujícím lomozu mám dojem, že slyším výfuk auta. Jen já. Podivné, jak mě ten zvuk pronásleduje. Dívám se ven a snažím se vidět mlhou. Vozík jsem zahlédla, když byl již velmi blízko. Přejel. U vchodu zastavil. Srdce mi bije proti mé vůli. Zírám ke dveřím. Ano, tytéž zelené kabáty. Teď jim vidím do obličeje zcela zřetelně. Zřejmě jsou oba rozradostněni zdařilým výstupem z jiné strany (jak brzo tu byli). Počínají si jako doma. Bouda je velmi brzo vzhůru. Vůz Ponny v nejbližších hodinách zdolá vrchol Sněžky, jde od úst k ústům. Nijak se s tím neskrývají. Jsou si zřejmě jisti výsledkem. Obklopeni personálem udílejí audienci. Motor dvoutakt, dvouválec, 22 HP, čtyři rychlosti, váha sedm metráků, šest litrů spotřeba, páté přes deváté. Stopět na rovině. Stoupavost 30% (nečitelné slovo), nepotřebují, před hodinou jsme viděly. Mlha se trhá, objevuje se Sněžka. Vše se hrne k oknům. Já též. Oni sedí u stolu, hlavy u sebe. Zřejmě plán útoku. Pan vrchní vchází nesa na podnosu dvě štědře vrchovaté sklenky whisky. Bez sody. Nic mimo toho. Hned platí. Zřejmě mají naspěch. Okolí neuznávají hodné pohledu. Takto tedy vyhlížejí historické chvíle. Děvčata si uvědomila závažnost chvíle, neb nastalo utišení veliké. Některé civí málem otevřenými ústy. Uvědomuji si rychle se vzdalující rachot výfuku. Nevím, kdo vyslovil nejdříve ono heslo, mám na sebe samu podezření, vzhůru na Sněžku. Náš tábor byl likvidován s rychlostí, jež by činila čest Cizinecké legii. V nejbližší minutě je devětadvacet dívek na cestě k Obří boudě. Eva zůstala zpět u zavazadel, neplatilo se, děvčata jsou rozhodnuta vrátit se a oslavovat. Kdo by to do těch holek řekl. Je to jiná generace, než my byly. Problém příští cesty béřeme s hlediska vozu. Tedy začíná to slibně. Stopy pneumatik vedou do mlhy, jež se opět snesla. Jsme v nejlepší náladě. Sněžku máme v kapse, neb neexistuje vrch, jež bychom nevyjeli...